"Jeden sochař pracoval v lomu na soše. Ale moc se mu nedařilo. Náhle
se
kámen rozlomil
na dvě půlky a on k svému překvapení uviděl uprostřed trhliny mravence,
který držel v kusadlech zrníčko. Sochař přemýšlel: "Jak se tam asi ten
mravenec dostal? Kdo ho krmí?" A napadlo ho: "Kdo vám dal zobák, dá vám i
potravu." Odložil práci a odešel domů, i když bylo teprve poledne. Jeho
žena se podivila, zvlášť když jí oznámil, že už vůbec nebude pracovat.
"Když takový mravenec přežije v kameni, jak já bych mohl umřít?" Žena ho
uklidňovala a posílala k lékaři. Ale on pokračoval: "Kdepak, jsem
normální, a jestli mi osud, Bůh, nebo jak to nazveš, bude chtít něco
dát, ať mi to hodí tady naší střechou dolů. Kdyby mi to dal třeba jen
před dveře, nepůjdu pro to! Nejsem jeho sluha. Když mi dal život, musí
mi pomoci i přežít." Ženy mívají dobré srdce, ale všechno má své meze.
Nadarmo se neříká, že lidé vás mají rádi pro vaši práci, a když nebudete
pracovat pro svou rodinu, láska se vytratí. Sochař však nepovolil.
Jednou večer povídá ženě: "Dnes jsem měl klacík, jen tak jsem hrabal
před sebou a najednou se v písku objevila dřevěná truhla a v ní plno
šperků a zlata." Žena se honem ptá: "A kde to máš?" "No, zase jsem to
tam zahrabal! Když mi osud chce dát bohatství, ať mi je přinese až sem,
proč bych se s tím namáhal." "Ty nejsi normální, řekni kde to je?" Pod
oknem náhodou stáli dva zloději a všechno slyšeli. Rozhodli se, že
najdou poklad ještě té noci. Povedlo se jím to, truhlu našli, jenže když
ji otevřeli, k jejich překvapení se v ní kroutili jen hadi a škorpióni.
Řekli si, ten chytrák o nás věděl a takhle nás napálil. Ale my mu tu
truhlu opravdu hodíme komínem před nos. A táhli se stou těžkou truhlou
až na střechu, hodili ji přímo do ložnice a utekli. Když ji žena
otevřela, byly v ní šperky a zlato. Muž klidně pravil: "To je to co mi
chtěl dát osud, vem si to, já nemám zájem." A tak ten příběh říká: Je-li
cokoli opravdu ve vaší karmě, příjde vám to, a pokud není, nedosáhnete
to."
